DANIEL GODFREY
Home  Books   Links   Misc   Contact 
Author of New Pompeii & The Synapse Sequence

Patnáct let po událostech, kterým byl čtenář svědkem v předchozí knize Nové Pompeje, světem zmítá nová studená válka. Nový Řím je odříznutý od zbytku světa a Římané, vedení Calpurnií, mají ve své moci technologii, jež jim umožňuje cestovat časem a zároveň odrazuje západní vlády od jakýchkoli pokusů město zničit. Mnozí, kteří pobývají za hradbami města, však o této technologii nic netuší, a proto jsou odhodláni Nový Řím, místo, v němž bují otroctví a gladiátorské zápasy, zničit. Calpurnia se mezitím horlivě snaží vnější i vnitřní hrozby zbavit, s čímž jí pomáhá Decimus Horatius Pullus, muž, který kdysi býval Nickem Houghtonem. Ztotožnil se však Nick s římským způsobem života? Zvládnou Římané využít novou technologii ve svůj prospěch, nebo nový svět dřív jejich dominium zničí?

Pět faktů o impériu času


1. Příběh knihy Impérium času se odehrává 15 let po Nových Pompejích. Chtěl jsem, aby uběhla dostatečně dlouhá doba, než představím jinou a starší hlavní postavu (Nick Houghton). Když Nick poprvé dorazil do Nových Pompejí, obdivoval vše, co se týkalo Říma. Byl příliš okouzlený vznikem římského města na to, aby zaregistroval některé z nejhorších aspektů života přeneseného z roku 79 našeho letopočtu. Po patnácti letech už Nick nemůže přehlížet, v jakém světě nyní žije. Navíc se ocitá v podivném postavení – na to, aby byl plně přijat pompejskou společností, není dostatečným Římanem...


2. ...zároveň už však nepatří ani do světa mimo Řím. Nick působí v Nových Pompejích jako velvyslanec a pravidelně cestuje do Neapole a zpět, kde vyjednává s úřadem pro Římské záležitosti. Přestože se Nick se zdánlivě vrátil „domů", zjišťuje, že vnější svět je mu čím dál víc cizí. V tomto okamžiku zcela jasně vidíme rozdíl mezi římským a naším vlastním světem, zejména ve vztahu k otrokářství.


3. Při práci na knize Impérium času jsem potřeboval vytvořit dva zcela odlišné světy. Nové Pompeje byly již samozřejmě založeny, ale bylo nutné provést určité úpravy, aby vyniklo, jak by byla replika města přijata a rozvíjena římskými obyvateli. Velmi mě bavilo tvořit moderní svět podobný tomu našemu, umístěný v budoucnosti ještě o něco dál od toho, který byl popsán v první knize. Neustále jsem měl na mysli společnost, kde jsou technologie běžnou záležitostí, zatímco komodity, které dnes považujeme za samozřejmé (čokoláda, káva, maso atd.), začínají být kvůli poměru nabídky a poptávky čím dál dražší .


4. Velmi jsem si přál ukázat Pompeje v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vzhledem k tomu, že se děj knihy Nové Pompeje odehrává v blízké budoucnosti, mohl jsem část knihy Impérium času umístit do starověkých Pompejí (scény s ženským gladiátorem), část ke zříceninám Pompejí nedaleko Neapole (když Nick jako velvyslanec cestuje domů) a část do Nových Pompejí. Tyto formy „cestování časem", doufejme, v závěru knihy všechny varianty města spojí.


5. V knize se objeví nové postavy, naopak s některými oblíbenými hrdiny z knihy Nové Pompeje se již nesetkáme. Nikdy předtím jsem nepsal pokračování, ale velmi jsem si přál úzce propojit postavy s příběhem, který jsem chtěl vyprávět: Nechtěl jsem zařazovat prázdné scény jen proto, abych na chvíli vrátil do děje postavy z první knihy. Proto se obávám, že Barbatus a Kirsten jsou ze hry. Místo toho přichází na scénu Habitus (osobní strážce Calpurnie a bývalý špeh Impéria), Achillia (gladiátorka), Galbo (Nickův sluha a nejdůležitější otrok) a Marcus (syn Calpunie).




„Kolik výzkumu je příliš mnoho výzkumu? Rovnováha fakt a fikce v žánru science-fiction"

Daniel Godfrey


Jsem si téměř jistý, že pokud jste někdy mluvili s nějakým autorem, zjistili jste, že finální verze románu obsahuje pouze malou část jeho či jejich výzkumných poznámek. Ta část sci-fi, kam patří moje první kniha – alternativní historie – tento problém do jisté míry ještě vyostřuje: nejen, že Nové Pompeje vypráví o vytvoření společnosti blízké budoucnosti (včetně technologií), které odstartuje akci, do děje navíc rychle uvádí postavy Římanů přenesených z roku 79 našeho letopočtu


Přestože jsem se o starověký Řím zajímal vždycky, pravděpodobně nikoho překvapí, že jsem během práce na knize Nové Pompeje intenzivně studoval historická fakta.  Pořád jsem ale myslel na to, že nepíšu učebnici. Mým cílem nebylo opakovat vše, co jsem zjistil o římském životě, práci a zábavě. Nejvíc záleží na tom, co potřebuje čtenář vědět, abych byl schopný vybudovat věrohodné prostředí a postavy, které pak tvoří příběh.


Klíčové slovo v tomto případě zní: věrohodné. Myslím si, že zastánci historické fikce a vědecké fikce mají více společného, než si nejspíš sami uvědomují. Na první pohled je zřejmé, že například cestování v čase opravdu nefunguje (zatím!), ale to nám nebrání vychutnat si mnoho příběhů, které jsou na tomto tématu založeny. Každý z nás si vytvoří nějaké vysvětlení, které nám umožní potlačit naši nedůvěru – ať už jde o jednoduchý vstupní portál, policejní box nebo zrychlení na 88 mil za hodinu. Bylo by poměrně snadné podávat obrovské množství informací k vysvětlení kvantové teorie (nebo libovolného odvětví fyziky, které je teď v módě), ale spisovatel sci-fi musí sdělit jen to, co je nezbytně nutné pro napsání příběhu.


Na druhou stranu se však historická fikce snaží přenést své čtenáře v čase vytvořením historického prostředí. I tak je však minulost neznámým územím. Starověká civilizace nám může připadat velmi známá i naprosto cizí. Zamyslete se nad postoji k náboženství, k ženám, ke vztahům, k otrokům, k penězům a dokonce i ke smrti.


Z římského pohledu byl život velmi nejistý. Podle některých odhadů musely římské ženy během svého života porodit asi pět dětí, aby udržely stabilní populaci. Ekonomický život byl velmi nejistý z důvodu dlouhodobého nedostatku práce, takže existovala zjevná rizika spojená s podporou neproduktivních členů rodiny (malých dětí). V důsledku toho bylo běžné, že byly děti brzy po narození odloženy nebo usmrceny.


Z trochu veselejšího soudku: Během práce na knize Nové Pompeje jsem zjistil, že římská metoda léčení zlomenin lebky někdy spočívala v pokrytí hlavy pavučinami. V knize se tento fakt nakonec neobjeví, protože je tak legrační (neúmyslně), že to mé zkušební čtenáře vyrušilo od příběhu.


Důležité je, že starověká civilizace se od nás naprosto liší. Je pro nás obtížné ji pochopit, protože nás téměř nic nespojuje. Takže ať už píšete jakýkoliv příběh – historický román nebo nejčistší sci-fi – vždy budete mít na výběr z celé řady možností: Co musí čtenáři vědět, aby přestali být nedůvěřiví a vychutnali si příběh?


Koneckonců, nemá čtení být zábava?


 Nové Pompeje